Těsně po terapii: Cestou jsem se cítila klidná, neměla jsem potřebu nic říkat, vysvětlovat, řešit, kousek za Hradcem vylezlo sluníčko zpod mraků a trochu mě to připomnělo boží oko nebo boha, jak shlíží dolů zpoza mraků a dává tak o sobě vědět. Začali hrát v rádiu mojí oblíbenou písničku z puberty – a ta to spustila. Najednou jsem viděla toho dvaadvacetiletýho zranitelnýho vlasáče -tátu- (za mlada měl dlouhé vlasy) jak tam stojí a drží tu malou holčičku (mě) a najednou tam byla – LÁSKA. Ten nával se nedá popsat. Teď v sobě cítím mír a vím, že ze mě spadl další balvan…